70. léta

Abychom pochopili duši města, zavnímali jeho energii, nelze se při tom vyhnout určitému historickému průzkumu, který pomůže zodpovědět spoustu otázek, ať už se zde jedná o architekturu města, jeho osídlení, vznik města, pohromy, války, přírodní katastrofy, významné historické události, skladbu obyvatelstva, kultruní dědictví města apod. To vše se může pozitivně, ale i negativně odrazit na duši a energii města .. Pokud člověk respektuje přirozený prostor místa, může ho svou ohleduplnou tvůrčí činností (stavby, architektonické projekty, městské parky a zahrady apod.) zachovat, případně ještě více podpořit, tak aby byla zachována harmonie ve vztahu místa k člověku a člověka k místu.

 
Nemusíme jít hluboko do minulosti, abychom narazili na jeden zásadní problém, a to je přemostění soutoku a plošná přestavba strakonického jádra v 70. letech minulého století.
Tento necitlivý architektonický zásah má bohužel velmi neblahý vliv na celkovou energetickou strukturu města jako takového.
 

Na základě průzkumu Radomila Hradila (který je samozřejmě popsán v knize Duše měst) se nachází nejsilnější energetický bod v místě soutoku, kde se kumuluje energie obou řek. Bohužel toto citlivé místo je násilně zasaženo přemostěním vytvořeným za totalitního režimu. Dříve totiž vedl jeden železný most přes Volyňku od Vlka na Dubovec a druhý přes Otavu z ulice Sv. Markéty k zámku. Soutok jako takový byl volný, což umožňovalo tomuto místu poklid potřebný na neustálou obnovu a regeneraci přirozených energetických sil tohoto důležitého místa pro naše město. Velice frenkventovaná komunikace na dnešním mostě bohužel vytváří neustálý stres a napětí, které na jemné energetické úrovni neumožňuje místu vydechnout a nechat volně proudit své síly. Jak píše Radomil " je to zásah přímo do srdce."

S přemostěním se zbourala i Židovská synagoga, která kdysi stála na místě dněšního obchodního domu Maxim (dříve Labuť) a byla dominantou této čtvrti. Dnes ji tam připomíná kamenný památník ve tvaru šesticípé hvězdy. Byly zbourány domy, celé ulice, jak kolem kostela sv. Markéty, tak i na Ohradě, Prioru, v ulici Bezděkovská, Dukelská, Stavbařů, ale i v místě dnešní Hvězdy apod.

Byla to masivní velkoplošná akce, která má tento důsledek: Kdysi město vody, které mělo atmosféru poetiky, romantiky (ne nadarmo se Strakonicům říkalo strakonické Benátky), spolu se svojí záhadností strobylých zákoutí a přilehlých ulic, která přímo vybízela klukovské party k jejich bitkám a výpravám za dobrodružstvím, dnes ztratilo svou duši. To pochopíte, až když se bavíte s lidmi, kteří staré Strakonice ještě pamatují. Při vzpomínkách z jejich tváří vyčtete, že ty Strakonice, které oni si pamatují už dnes takové nejsou. Je jasné, že vše se vyvíjí, pokrok jde neustále dopředu, ale za jakou cenu ? Za cenu toho, že dnes žijeme ve městě, které je odosobněné a když se místních zeptáte, jak se jim zde dnes žije, bohužel málokdo dokáže hned odpovědět. Dlouho hledá ta správná slova, ze začátku spíše nadává, kritizuje, odsuzuje, začne přirovnávat k Písku, což je věčný mindrák Strakoňáků :-) a vy máte pocit, že vlastně ani neví, proč tady žijí, když se jim tu vlastně ani nelíbí. Je to jako nějaký vnitřní zápas, kdy oni sami hledají nějaký vztah ke svému městu. Nevědomě hledají tu jeho duši, ke které by mohly přilnout. Že tam někde hluboko pod všemi těmi navážkami zeminy a betonovými stavbami a paneláky ještě někde je a dýchá si uvědomíte, ktdyž tento člověk skončí větou: ale vzdyť já mám vlastně tohle město rád(a). :-)