Co jsou Strakonice ?

Jako každé město je živoucím organismem, který žije svým vlastním životem a prochází jím přírodní síly, které mu umožňují dýchat, tvořit, měnit se a žít podle přírodních rytmů a zákonů. Naši předkové ještě dokázali naslouchat přírodě a svým přirozeným instinktům, které tehdy nebyly zatížené dnešním racionálním myšlením a chovaly se tak ve svém prostředí v harmonii s přírodou a prostorem. Přirodu a přírodní síly měli ve veliké úctě, respektovali je a tyto zkušenosti si přirozeně předávali z generace na generaci.

Abychom se trochu přiblížili našim předkům, začli jsme podobným způsobem zde pracovat vědomě.

Velkou inspirací nám byl Radomil Hradil, autor mnoha knih, jenž spolupracuje na různých mezinárodních projektech v oblasti ekologického zemědělství, přírodních zahrad a geomantie. Byl několikrát hostem již neexistující strakonické čajovny Inspirace. Provozovatel čajovny Simon Hubač spolu se zaměstnankyní ekoporady při strakonické (Šmidingerově) knihovně Ivanou Jonovou, pozvali Radomila Hradila do čajovny několikrát a vždy to byly velmi zajímavé přednášky.

Jedna z nich byla věnována právě městu Strakonice, neboť Radomil zde prezentoval svoji knihu Duše měst, kde jednu kapitolu věnoval Strakonicům.

Město si několirát prošel, procítil a své dojmy, pocity, prožitky, bádání a pátrání zaznamenal do již zmíněné knihy. Na základě této přednášky vznikla kolem čajovny malá skupinka lidí, která se s Radomilem Hradilem posléze spojila a domluvila aktivní seminář právě v našem městě, který se konal v dubnu roku 2011.

Seminář předcházela diskuse hlavně nad minulostí Strakonic a velmi nešetrném zásahu do vzhledu města v 70. létech minulého století.

Během samotného putování v centru města jsme se zastavovali na základních silových bodech města a s těmi pracovali. Většinou formou meditace, vizualizace a naciťování prostoru.

Jak vznikly Strakonice ?

Strakonice jsou spojovány s jedním z nejmocnějších středověkých rodů jihočeského regionu od poloviny 13 až do počátku 15. století - s rodem Bavorů.
 Ti zde vybudovali strakonický hrad - jedinečnou stavbu svého druhu v jižních Čechách (blížil se úrovní tehdejším královským hradům). Strakonice se tak staly hlavním sídlem Bavorů. Po Praze byly nejdůležitějším centrem řádu Johanitů, kteří svým významem prodloužili povědomí o tomto rodě.

Odkud přišli Bavorové ?

Bavorský původ ?..... zřejmě ne. Asi rod českého původu, jelikož svůj první kostel sv. Vojtěcha (dnes sv. Prokopa) ve Strakonicích zasvětil českému světci.

Původ - zřejmě Morava (listina 1167 - Bavor daroval některé své moravské statky klášteru Litomyšlskému a vnukovi Dluhomilovi).

Ještě před vznikem samotného města zde byla stejnojmenná osada, která byla součástí oblasti zdejšího keltského osídlení. Jižní Čechy byly kolonizovány teprve nakonci 12. století. Rozsah osídlení narůstal zvětšováním starších jader a jejich postupným splýváním. Většina starších rodů, jejichž kořeny sahají do doby českých knížat, své majetky získávaly koupěmi, směnami, výsluhami i kolonizací. Bavorové, jež byli zakladateli hradu, tak zřejmě způsobili přeměnu osady ve město.

Města se dělila podle toho, komu patřila na královská a poddanská (patřící šlechtě). Jako protislužbu za obranu města a hájení ve jménu krále poskytoval panovník obyvatelům královských měst větší svobody, než se dostávalo poddanským městům.

Strakonice nebyly městem královským, ale zato ryze českým, narozdíl třeba od nedalekých Horažďovic, které byly již městem smíšeným s Němci.

Takže jak vznikl název města Strakonice ?

To je záhada, na kterou není jednoznačná odpověď. V knihách zabývajícími se historií města se dočteme, že původním zakladatelem Strakonic byl jakýsi Straka.... ? (samozřejmě bez konkrétního historického důkazu)... Tam, kde chybí jakékoli svědectví o vzniku názvu města, se to řeší prý podobným způsobem :-)

Radomil Hradil se vydává na cestu za významem názvu města svými vlastními cestami a narazil na zajímavé bádání Emilie Bednářové (1907-1998), která se intenzivně věnovala studiu starověkých kultů a jejich přežívání v době křesťanské, ale také studiu jejich zkreslování a očerňování křesťanskými kronikáři a legendisty. Bednářová zjistila, že švanda se kdysi na Strakonicku říkolo dudákům obecně. Slovo švanda je dodnes označením pro legraci a Jungmann uvádí rovněž použití ve smyslu "To je ale tanec !" Bednářová dává slovo do souvislosti se staroindickým svan, které je pradávným kořenem k našemu zvon či znít, ale také k anglickému swan či německému Schwan - labuť, která (labuť zpěvná) byla symbolem Orfeoným. Nakonec Bednářová dospívá k názoru: " Pověst o Strakonickém dudákovi je pověst o mnohých švandech jednak, a o vůdci posvátného obřadního sboru, který kdysi vyhrával při pohanských obřadech a tancích, které se dlouho potajmu udržely na Strakonicku. Strakonice byly však dlouho jedno z důležitých potajných středisek starého náboženství. (...) Jedno ze starodávných jmen obřadního hudebníka, pěvce, tancivody při posvátných slavnostech v určitých krajích přežilo v legendární postavě Švandy dudáka."

Hradil dále uvádí, že v předkřesťanských dobách byla v našich krajích  uctívána bohyně Lada (Bohyně Matka), která byla později nahrazena svatou Markytou či Markétou a není náhodou, že jména Margareta nebo Margot bývala oblíbenými jmény čarodějnic - jako vyznavaček kultu Bohyně. Francouzské margot ovšem prý znamená straka, stejně jako straku původně znamenalo slovo šarka nebo šárka, a jako straky či šárky se v oněch pohanských dobách označovaly kněžky tohoto kultu. Straky byly posvátnými ptáky tohoto kultu. Toť jeden z výkladů názvu města Strakonice :-).....  Kdo ví ?

Zajímavostí nicméně je i to, že podle výzkumů profesora ekologie a evoluční biologie z univerzity v Coloradu Marca Bekoffa, který straky dlouhodobě pozoroval, jsou straky schopné zvláštního chování při  pohřebních rituálních obřadech svých zemřelých družek. Na mrtvolu mají ostatní straky tendenci klást natrhaná stébla trávy a odumřelé části rostlin, zakrývat ji a chvíli nad ní postát ve zvláštním rozpoložení. Podobné chování by bylo u lidí chápáno jako pohřbívání. U zvířat je toto chování neobvyklé, ale prý ho můžeme ještě sledovat u krkavců, vran a havranů.

Každopádně krásná vitráž se strakami se nachází v nově zrekonstruované části strakonického hradu v části, kde se nachází Rytířský a Maltézský sál. Pokud si stoupnete ke schodišti do Rytířského sálu a zvednete hlavu, uvidíte nad sebou krásnou kulatou barevnou vitráž, na které 3 straky drží v zobáku zlatý kruh.

Naše město se prakticky rozkládalo na stejné ploše už někdy od 16. stol. Začalo měnit svou tvář po polovině století devatenáctého. Teprve po první světové válce se začalo rozšiřovat. Vystavěla se kolonie rodinných domků na břehu Volyňky, prvním stavebníkem tu byl fezárenský  barvířský mistr Barvínek. Dodnes se této malé čtvrti říká Barvínkov. Téměř současně začal architekt Miroslav Karta na Medové kaši s výstavbou rodinných domků a dvojdomků.

Medová kaše je název, který připomíná formu středovéké humanitární pomoci, kdy se na nádvoří strakonického hradu rozdávalo o církevním svátku chudým, kaše s medem, bochníček chleba, máz piva a nějaký groš.

Josef II. ve svém racionalizačním úsilí zrušil rozdávání těchto milodarů a za průměrný peněžitý náklad byly zakoupeny polní pozemky za ulicí zvanou Bezděkov. Z výnosu těchto pozemků se vyplácela peněžitá podpora chudým. Rozhodnutí Josefa II. provázely obavy. Letitá strašidelná pověst tvrdila, že zrušení lidumilného staletého zvyku přinese na hrad neštěstí z rukou Bílé paní, kterou stará legenda líčila jako dobrodějku panství.

Kolem dvacátých let se město opět rozrůstalo na svém západním okraji, na jihu nad Volyňskou silnicí a za Husovou ulicí na severu města.

Dříve bylo na soutoku sousoší, kterému tehdy vévodila postava Jana Husa, před ním stály sochy Jana Žižky a Jiřího z Poděbrad a ještě další 2 postavy jedna z nich klečící. Za okupace musely být sochy, kromě Husa, odstraněny a zahrabány do země.

V době budování přemostění v 70. letech byl Hus a dvě sochy umístěny v městkém parku, Jiří z Poděbrad stojí před Poděbradovou školou.